Halas Jan
redaktor, spisovatelO významnou osobnost přešel minulý týden nejen Kunštát, ale celý kulturní svět. Zemřel Jan Halas.
Syn básníka Františka Halase a Libuše Rejlové se narodil v roce 1945, vystudoval na fakultě sociálních věd a publicistiky a v roce se stal redaktorem programového týdeníku Rozhlas. S Českým rozhlasem byl spjat jeho celý další profesní život. Úzce spolupracoval s rozhlasovou literární redakcí, pro kterou v následujícím dvacetiletí připravoval četby na pokračování.
Po listopadu 1989 se ujal místa vedoucího redaktora literární redakce. V této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 2007. Důchod trávil v Kunštátě, ale s Českým rozhlasem dále spolupracoval. Několik výrazných kulturních počinů uspořádal také na Boskovicku, naposled to byla výstava výtvarných děl z pozůstalosti jeho otce v boskovické Galerii Otakara Kubína a autorské čtení. Pravidelně připravoval i program Halasových Kunštátů. Jako celoživotní milovník rock&rollu začal pořádat poslechové večery v salonku restaurace Panský dům. Tyto a další aktivity však bohužel minulý týden přetrhla jeho předčasná smrt.
Poslední rozloučení s Janem Halasem se koná v sobotu 16. ledna od 14 hodin v kostele sv. Stanislava v Kunštátě.
Boskovice (Jan Halas)
Když jsem byl kluk, stála u každého vjezdu do Kunštátu dřevěná žlutá cedule s černým nápisem Kunštát, okres Boskovice. To mi připadalo normální a logické, Boskovice jsem znal a byly nejbližším větším městem. Méně logické se mi pak zdálo, když cedule zmodraly a okres se změnil na Blansko. To jsem neznal, nikdy jsem tam v té době nebyl a nevěděl jsem o nikom, kdo by tam jezdil. Pro mne se tím však nic neměnilo, stejně jako se nic nezměnilo tím, že jsme už nebyli lidově demokratická republika, ale republika socialistická. Kunštát i Boskovice se pomalu rozpadaly stejným tempem, tam i onde se prodával jeden druh salámu, zelenina se vozila shnilá bůhvíodkud, kina promítala stejná dramata o budování světlých zítřků, vládl prostě neměnný pořádek a kluk, který neměl žádné problémy s úřady, nemusel jezdit ani do Boskovic ani do Blanska.
Boskovice jsem ale přece jen znal od opravdu útlého dětství. Bydlela tam totiž v Červené zahradě tatínkova sestřenice Hermína Stejskalová a v roce 1949 jsme u ní prožili větší část prázdnin. Měla dcerku Mařenku, která byla přibližně stejně stará jako já, další dcerku Hanku a syna Juru, který byl zase věkově blíž mému staršímu bratru Františkovi (kdepak asi jsou, od té doby jsem je neviděl). Od Stejskalů bylo koupaliště co by kamenem dohodil, tehdy se snad děti netopily a nikdo je neunášel, takže jsme s malou kamarádkou chodili sami a třeba až na místě jsme našli maminku nebo tatínka. Nevím, proč si to pamatuji( asi proto, že jsem byl odjakživa mlsoun), na koupališti jsem jednou natrefil tatínka, jak sedí s kamarády (jedním z nich byl, to si pamatuji bezpečně, překladatel Adolf Kroupa) a krájejí si salám s černou slupkou na tlustá voňavá kolečka. To jsem neznal, znal jsem jen ten s obyčejnou hnědou. Mlsně jsem obcházel kolem, nakonec úspěšně. Byl vynikající. Vzpomínám si také na dramatickou noc, kdy vzplanula boskovická provaznická dílna a vysoké plameny strašidelně osvětlovaly celé město nad námi.
Pak jsme s Boskovicemi poněkud ztratili kontakt. Tatínek zemřel na podzim téhož roku a jeho sestřenice jej brzy následovala. Po několika letech mi Boskovice připomenula návštěva Otakara Kubína. Zastavil se u nás v Praze při svém poněkud nešťastném návratu do vlasti. Hned zkraje musím poznamenat, že se mi ta návštěva pranic nelíbila. Naše bábinka (maminčina maminka) pocházela od Kroměříže a pekla téměř zázračné hanácké koláče. Takové ty uvnitř s tvarohem a nahoře s marmeládou a posypátkem, neboli žmolenkou. Francouzská kuchyně, na kterou byl pan Kubín zvyklý, je jistě vynikající, ale na takový zázrak se nikdy nezmohla. A tak se velký malíř do nich pustil (byl jich vrchovatý tác) a nepřestal, dokud si na prst nepřilepil poslední hrudku žmolenky. Na mne nezbyl ani jeden a tak jsem si dlouho o francouzských malířích myslel svoje. Později jsem názor na něj podstatně změnil, zvláště na počátku devadesátých let, kdy bylo v Boskovicích vystaveno více než šedesát jeho pláten. Kde jsou?
Před třemi lety jsem se stal kunštátským penzistou a do Boskovic se podívám každou chvilku. Samozřejmě, jako penzista, do nemocnice, ale i na příjemnější místa. Nejraději do židovského města, jehož záchrana je malým zázrakem (prý tam minulý režim se svým vytříbeným vkusem chtěl postavit panelákové sídliště). Jezdím si tam pro dobrý čaj a vypít dobrou kávu nebo sklenku vína, rád se tam pohrabu v antikvariátu. Nedávno jsem se také seznámil s panem Bařinkou a v jeho galerii spáchal hned dvě kulturní akce. Jednoduše řečeno, Boskovice považuji za své město. Vždyť je to prosté a jasné. Stačí si sednout na boskovickém náměstí na lavičku, rozhlížet se kolem a v duchu si promítnout náměstí blanenské. Není o čem mluvit.