Břeněk Otýn
spisovatelNarodil se ve Vanovicích, v kantorské rodině. Od útlého mládí, kdy ho poslal otec do Brna na gymnázium, musel se sám životem protloukat a živit se všelijak, neudělal však maturitu. Tenkrát se Otýn Břeněk rozhodl jít na zvěrolékařství. Na veterinární škole ve Vídni pobyl dva roky (1889 až 1891). Zde také působil v Sokolu, hrával i ochotnické divadlo, zpíval v pěveckém sboru Záboj a sám i sbormistroval v pěveckém sdružení veterinárních posluchačů. To vše s vídeňskými Čechy.
Roku 1891 byl jakýmsi omylem povolán k šestému dragounskému pluku do Brna. Po půl roce, kdy byl vyreklamován, odešel studovat do Drážďan, kde se poprvé dostal mezi novináře. Z Drážďan odjel student Otýn dokončit svá studia na třetí školu a to do Lvova. Tam mu začali upírat diplom z vysoké školy a studium se mu znechutilo.
Odešel proto do Prahy do novin, současně také pracoval v advokátní kanceláři. Jeho články neušly pozornosti bratří Mrštíků, kteří byli jistou dobu redaktory Moravsko-slezské revue. Vybídli Otýna Břeňka jako Moravana k přispívání do tohoto časopisu. A tak se objevila v ročníku 1908 jeho nejlepší humoreska „Pepka“.
Že dokázal napsat i větší práci ukázal v románu O Hvozdíčkovi, dalšími jeho pracemi byly povídky Chamtivci, Z mého alba, Šulístci, Rozvrat.
V době, kdy vypukla I. světová válka byl Břeněk redaktorem Jihlavských listů. V roce 1915 si však pobyl několik měsíců v Brněnské nemocnici. V roce 1916 přijel do Vídně a zůstal tu až do konce války. Pracoval zde jako člen redakce Vídeňského deníku. V roce 1918 se zde dočkal prohlášení Československé státnosti.
Svůj bohémský život ukončil tak, jak ho šestapadesát let žil - zemřel přímo na ulici. Město Brno mu věnovalo čestný hrob na Ústředním hřbitově, v brněnských Žabovřeskách pojmenovali jeho jménem školu a dodnes nese jeho jméno ulice v Černých Polích.
Otýn Břeněk - spisovatel
Před časem jsem pročítala časopis Malá Haná, který vycházel v roce 1967 a vydával jej Vlastivědný kroužek ZV MŠLZ Velké Opatovice. A článek o tomto spisovateli Otýnu Břeňkovi mě velice zaujal. Se jménem tohoto spisovatele jsem se setkala snad poprvé a domnívám se, že není uváděn v žádných slovnících ani lexikonech. Nikde se jeho jméno neuchytlo, přesto by si to jistě písmák z našeho kraje jistě zasloužil.
Bylo by tedy nespravedlivé, bychom zcela na toto učitelské dítě zapomněli. Jak sám uváděl, narodil se třetího jarního dne roku 1870 (24. 3. 1870) ve Vanovicích v kantorské rodině. Od útlého mládí, kdy ho poslal otec do Brna na gymnázium, musel se sám životem protloukat a živit se všelijak - jako množství jiných studentů. Neudělal však maturitu, protože by ji býval neudělal - jak mu ohlásil předem jeho profesor řečtiny a ředitel gymnázia, za to, že několikrát zastihl svého studenta v kavárně Slavie číst noviny a kromě toho se dozvěděl o dalším jeho zločinu - již tehdy chodil student Břeněk do brněnského Sokola.
Tenkrát se Otýn Břeněk rozhodl jít na zvěrolékařství. Domníval se, že potom bude moci velmi dobře působit mezi venkovským lidem a to jak hospodářsky, politicky a také kulturně. Odešel tedy do Vídně. Na veterinární škole ve Vídni pobyl dva roky (1889 až 1891). A zde také sokoloval v první sokolské jednotě, která tehdy cvičívala ve starém zrušeném evangelickém kostele na levém nábřeží Vídeňky. Hrával tady i ochotnické divadlo, zpíval v pěveckém sboru Záboj a sám i sbormistroval v pěveckém sdružení veterinárních posluchačů. To vše s vídeňskými Čechy.
Roku 1891 byl jakýmsi omylem povolán k šestému dragounskému pluku do Brna. Než se vyřešila jeho reklamace, uběhlo téměř půl roku. To však již nemohl pokračovat na studiích ve Vídni. Tak se pustil do Drážďan, kde studoval dva a půl roku. V Drážďanech se poprvé pustil mezi novináře. Začal psát články do Moravských listů o Lužických Srbech. Tehdy se také pustil do překládání začínajícího lužického básníka Jakuba Barta -Čišinského.
Z Drážďan odjel student Otýn dokončit svá studia na třetí školu a to do Lvova. Ale tam se mu podle jeho vlastního doznání studium úplně znechutilo, zvláště když mu začali upírat diplom z vysoké školy jako jiným starším. Pak si uvědomoval, že nebude moci mezi venkovským lidem působit tak, jak si ve svých přáních představoval. Tenkrát působili ještě po venkově staří „kuršmídi“. Vedle nich bývali mladí študovaní veterináři vysmíváni, že ničemu nerozumí a že to mají jenom z knih. Poznával to sám, když se o prázdninách pokoušel přednášet o užitečných věcech veterinárních.
Břeňkovi zase v té době nebyly po chuti leckteré vtipy inteligentů, ty začal stíhat svým sarkasmem a začal je kritizovat svým perem. Tak se dostal zase do novin - a to do Prahy. Současně také pracoval v nějaké advokátní kanceláři. Tato práce jej však nebavila. Nebavila jej pravidelná, hodinová práce v kanceláři a tak se stále obracel k volnému novinaření. Nejčastěji psával do nedělní přílohy Národních listů. Do odpoledního vydání psával drobné příhody a fejetony a svoje články posílal i do moravského Pozora v Olomouci. Používal tu pseudonym Bořek Nětýn.
Jeho články neušly pozornosti bratří Mrštíků, kteří byli jistou dobu redaktory Moravsko-slezské revue. Vybídli Otýna Břeňka jako Moravana k přispívání do tohoto časopisu. A tak se objevila v ročníku 1908 jeho nejlepší humoreska „Pepka“. Pak následovaly další povídky všechny plné dobře odpozorovaných drobnůstek ze života prostých venkovských lidiček. Sbíral šťavnatá lidová rčení, dialektické výrazy, jimiž zpestřoval svoje vyprávění tak, že je barvité a zachycuje kousek vůně jeho rodného kousku Malé Hané se širokým nářečím.
Že dokázal napsat i větší práci ukázal ve svém jediném větším románě O Hvozdíčkovi, románu zdravého, živočišného studenta, který se v Praze potlouká všelijak. V tomto románu je snad i kus osudu jeho vlastního studentského života. Dalšími jeho pracemi byly povídky Chamtivci, Z mého alba, Šulístci, Rozvrat. Když si pak přečetl výtky na svoje psaní, řekl, že i tak si půjde svojí cestou, že „bude psát tak, jak mu zobák narostl. Neměl jsem vzorů, nemám a nebudu mít. Půjdu svou cestou, jak mi říkal i přítel Vilém Mrštík. Kdybych měl klidný a ne roznemocnělý život, napsal bych dost. O myšlenky by nebyla potíž. A kdyby také poměry byly lepší. U nás je literát přece jenom ještě jakési podezřelé individuum, skvrna na rodině, postrach slušných vlastenců a nádeník nakladatelů mnohých redakcí.“ Tak sám napsal 24. května 1912.
Značný vliv na tvorbu našeho malohanáckého spisovatele Otýna Břeňka měli bratři Mrštíkové. Břeněk si neobyčejně vážil jejich přátelství a také si vážil jejich díla. Patřil k jejich nadšeným propagátorům. V roce 1913 přednášel na různých schůzích a besedách o jejich díle učitelům a všem, kdo se o tuto tématiku zajímali. Přednášky měl i v Boskovicích, Kunštátě, Letovicích, Jevíčku. A také besedoval se studenty ve Velkých Opatovicích. Se studenty o prázdninách v roce 1911 nacvičovali i Mrštíkovu Maryšu. Při režírování Maryši Otýn Břeněk věděl co chce a na svém trval. Hlavně trval na výslovnosti v nářečí. Podle vzpomínky jednoho z účastníků ochotnického divadla měla hra úspěch.
Otýn Břeněk byl také nadšený Sokol. K rozvoji sokolstva přispíval svou přednáškovou činností a svým perem. Jak již bylo zmíněno, sokoloval již za svého studia v Brně a byl vzat v nemilost k vůli tomu u svého profesora. Sokoloval také ve Vídni se svými krajany. Napsal dokonce melodii prostných cvičení mužů v roce 1907 na V. Všesokolský slet.
V době, kdy vypukla I. světová válka byl Břeněk redaktorem Jihlavských listů. V roce 1915 si však pobyl několik měsíců v Brněnské nemocnici. V roce 1916 přijel do Vídně a zůstal tu až do konce války. Pracoval zde jako člen redakce Vídeňského deníku. Psal o všem možném a pomáhal jak mohl k pozdvihnutí českého válečného odboje.
V roce 1918 pak všichni šťastni v redakci prožívali velkou radost z prohlášení Československé státnosti a s velkou radostí četli zprávu o příjezdu pana presidenta T. G. Masaryka do Prahy.
Podle jeho slov, nikdy nechtěl umřít na posteli. Zemřel tak, jak si přál. Křídla bohéma ochabla. Ač se ho natrápily všelijaké neduhy, vždycky z postele utekl. Vybelhal se na sluníčko, utekl do lesů. Věřil v zázraky přírody, vždyť se k ní obracel vždycky, když mu bylo v jeho životě těžko. Vždycky uhýbal všem, kteří měli silnější lokte. Té zubaté však uniknout nemohl. Otýn Břeněk, student, povídkář, redaktor, svobodný pták, jenž si tak dlouho po světě poletoval v končinách střední Evropy, až ho smrt zastihla na brněnských ulicích. Zemřel jak se na pravého bohéma sluší, přímo na ulici. Ale jistě ho to nebolelo, jako ho nebolelo všelicos jiného, co na své pouti světem zažil a s lehkým srdcem přestál.
Rodem Moravan, na Moravě, v Brně skončil jeho život 30. ledna 1926. Svůj život ukončil tak bohémsky jak ho šestapadesát let žil. Město Brno mu tenkrát věnovalo čestný hrob na Ústředním hřbitově, kam jej uložili k věčnému spánku. V brněnských Žabovřeskách pojmenovali jeho jménem školu. Do dnešních dnů nese jeho jméno ulice mezi ulicemi Provazníkovou a Zemědělskou.
V roce 1934 mu svaz spisovatelů odhalil pamětní desku na jeho rodném domě - bývalé škole ve Vanovicích. Slavnostní projev měl tehdy při odhalování desky sám Jiří Mahen.
A co jeho dílo? Jeho povídky, romány, články, jsou již zcela zapomenuty?
Zpracováno podle časopisu Malá Haná ročník 1967.